Dnes si představíme muže, který bez jakýchkoli debat patří k největším velikánům francouzského šansonu. Gilbertu Bécaudovi se přezdívalo „Pan 100.000 Voltů“. Když se podíváte na jakýkoli záznam jeho koncertu, snadno pochopíte proč.
Pokud si chcete jeho hlas připomenout, pusťte si třeba jeden z dílů pořadu Českého rozhlasu Šance pro šanson.
Gilbert Bécaud, francouzský zpěvák, šansoniér, hudební skladatel a herec, vlastním jménem François Gilbert Silly, se narodil 24. října 1927 v Toulonu, zemřel 18. prosince 2001 v Paříži. Pro svůj neobvykle energický projev byl přezdíván „Monsieur 100.000 Volts“ (Pan 100 tisíc voltů).
K jeho největším hitům patří Nathalie (Nathalie), L’important, c’est la rose (Podívej, kvete růže) nebo Et maintenant (Co bude dál?), ale i další písně.
Bécaud se narodil v Provence, v přístavním městě Toulonu. Jeho otec byl krupiérem v kasinu v Nice, kam jej rodina záhy následovala. Hudbě se věnoval od ranného mládí: už v devíti letech začal studovat na konzervatoři hru na piano. A měl štěstí: jeho učitelem byl polský klavírní virtuos Ignacy Paderewski, světoznámý interpret Chopinových a Lisztových skladeb.
Ve dvaceti, ještě před maturitou, už stihl vytvořit sérii hudebních kompozic pro film. Písně, které začal skládat, zpívaly hvězdy jako Dalida, Marlene Dietrich nebo Edith Piaf. V roce 1961 složil píseň Et maintenant, která se stala nejzpívanější převzatou písní v anglickém jazyce – interpretovali ji např. Frank Sinatra, Judy Garland i Elvis Presley pod názvem What now my love.
Jeho hra na klavír byla poznamenána vášní a nezkrotností. Při svých vystoupeních si později dokonce nechával vyrábět klavíry na zakázku, s nižší přední nohou, tak, aby na jevišti nástroj stál našikmo čelem k divákům a zpěváka bylo za klaviaturou dobře vidět.
Po válce Paříž zaplavila vlna swingu. Ani Bécaud jí neodolal. Navíc díky ní měl jistotu výdělku – nočních podniků přibývalo geometrickou řadou. V roce 1948 do jednoho z nich vešel Jacques Pills, což Bécaudovi změnilo život. Nejprve mu nabídl, aby jej doprovázel na jeho americkém turné. Později společně složili píseň „Mám tě pod kůží“, kterou nabídli tehdy už slavné Edith Piaf. Pills se stal Editiným manželem a Bécaud jejím chráněncem. Uvedla jej do hudebního světa a seznámila s lidmi, kteří jej doprovázeli celou jeho kariéru.
Zpočátku však Bécaud neuvažoval o tom, že by se stal zpěvákem. Byl spokojen s pozicí klavíristy a skladatele. V roce 1952 však přece jen podlehl radám okolí a poprvé vystoupil před diváky v Malém Trianonu ve Versailles. Líbil se, a tak jej Bruno Coquatrix na jaře roku 1954 pozval jako jednoho z účinkujících ke znovuotevření legendární Olympie. Jeho číslo vyvolalo u třítisícihlavého publika výbuch extáze: „To nebyl úspěch, to bylo delirium“, napsal Jacques Charpentreau. Nová hvězda šansonu byla na světě.
Diváky znovu a znovu okouzloval lehkostí a zpěvností svých melodií a sdělností textů. Opěvoval v nich lásku, přátelství, osamění, ale i smrt. Jedinečný byl též „elektrizující“ způsob jeho projevu. Později svůj výraz sice mírně zklidnil, ani to mu však neubralo nic na originalitě a popularitě. „Jediné místo na světě, kde se cítím skvěle, je jeviště“, prohlásil o sobě. Jeho nejoblíbenějším sálem zůstala pařížská Olympie, kde vystupoval celkem třicetkrát.
Bécaudovo soukromí nijak zvlášť bouřlivé nebylo. Byl celkem dvakrát ženatý. S první ženou Monique měl dva syny – Gayu a Philipa, ve druhém manželství k nim přibyly ještě tři dcery: Anna, Jennifer a Emily. V roce 1992 pak adoptoval malou Laosanku Noi. Rozhodně si neliboval v pozici mediální celebrity – jeho blízcí o něm hovořili jako o samotářském až uzavřeném člověku. Možná i proto se v posledních letech uchýlil do ústraní, na obytnou loď zakotvenou poblíž mostu Saint-Cloud na předměstí Paříže.
Od roku 1997 začal bojovat s rakovinou hrtanu. Zpočátku se zdálo, že bitvu vyhraje, nakonec však jeho kuřácká vášeň způsobila návrat nemoci, které 18. prosince 2001 podlehl.
Zdroj: Reflex, www.rozhlas.cz, Wikipedia
